JARO

Jednoho dne jistý nevidomý muž seděl na schodech před budovou s kloboukem na nohou a tabulí s nápisem: "Jsem slepý. Prosím, pomozte mi“. Šla kolem mladá žena a viděla, že slepec má v klobouku jen pár drobných. Sehnula se, a  přihodila nějaké mince, a potom, bez  toho, aby se zeptala, vzala tabuli a na druhou stranu napsala jinou  větu.

 Odpoledne se žena vrátila ke slepci a viděla, že slepcův  klobouk je plný mincí i bankovek. Slepec poznal ženin krok a zeptal  se,  zda to byla ona, kdo mu přepsal tabuli a co tam napsala. Žena odpověděla: "Nic, co by nebyla pravda. Jen jsem dala Tvým  řádkům jinou podobu". Usmála se a odešla. A slepec se nikdy nedozvěděl,  že  na tabuli  stálo: "Je jaro, ale já ho nemohu vidět“.

Změň svou strategii, když se věci nedaří a uvidíš, že se to obrátí k lepšímu. 

JAK ŽIJETE VY?

Kdosi našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která bydlela na dvorku za domem....

Orlík se vylíhl s kuřaty a rostl s nimi. Celý život dělal to, co kuřata na dvorku a myslel si, že je jedním z nich. Hrabal v zemi a hledal červy a hmyz.
Kvokal a kdákal. Plácal křídly a občas pár centimetrů vzlétl. Léta ubíhala a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou na bezmračném nebi nádherného ptáka. Vznešeně plachtil v silných vzdušných proudech, téměř ani nemusel mávnout svými dlouhými zlatými křídly. Starý orel užasle vzhlédl: „Kdo to je?“

„To je orel, král ptáků,“ odpověděl mu soused. Patří obloze. My patříme zemi. Jsme slepice. A tak orel žil i zemřel jako slepice. To proto, že se celý život za slepici považoval.           

(zdroj: Anthony de Mello, Bdělost)

CHLAPEC S HŘEBÍKY

Byl jednou jeden chlapec, který měl špatnou povahu.
Jednoho dne mu jeho otec dal pytel plný hřebíků a řekl mu: “Pokaždé, když s někým ztratíš trpělivost, zatluč jeden hřebík do plotu.”
První den chlapec zatloukl 37 hřebíků. V následujících týdnech se chlapec postupně učil ovládat a počet hřebíků v zahradním plotě byl stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík je namáhavější než se ovládnout.
Konečně přišel den, kdy chlapec už nemusel zatlouci žádný hřebík.
Přišel za otcem a ten mu řekl, aby teď každý den jeden hřebík z plotu vytrhl, když se ovládne.
Po nějaké době mohl chlapec otci říct, že všechny hřebíky z plotu už vytrhl.
Otec mu ukázal na zahradní plot a řekl: “Můj synu, dobře sis počínal, ale i přesto - podívej se na ten plot, jak je plný děr. Už nikdy nebude jako dřív. Když se s někým pohádáš a řekneš mu něco zlého, zanecháš v něm ránu. Když do člověka zabodneš nůž, můžeš ho sice zas vytáhnout, ale rána tam pořád je. Nepomůže, když se mockrát omluvíš…, rána zůstane. Slovní rána je stejně bolestivá jako ta tělesná.”

ŽÁBY